Blog

Hyperion a Pád Hyperionu: Knihy s přesahem

on
26.2.2020

Nevím, jestli to máte podobně, ale já vždycky pociťoval nechuť k čemukoliv, co mi někdo nutil nebo přikazoval. Ohledně knížek jsem to tak měl od nepaměti. Povinná četba byla pro mě něco naprosto odpuzujícího. Maturitou sem se nějak prolelkoval i bez přečtení většiny maturitní četby, i když vím, že některé tituly bych neměl ignorovat a je to můj velký rest. Musím, ale říct, že podobně jsem to měl i ohledně četby, kterou mi roky doporučoval můj táta. Síla mého klukovského vzdoru byla obrovská, přece táta určitě nemůže vědět, o čem mluví. Přece nemůže číst dobrý knížky. Zkus Hyperion, je to skvělý sci-fi. Pche! To ti tak budu věřit. S odstupem času, jsem Hyperion ale opět začal vídávat v knihkupectvích a začal ve mně hlodat červíček pochybností. Co když je to vážně tak dobrý? Co na tom tátu tak bavilo? Když jsem si vygooglil, že první díl je starší než já sám a že získal cenu Hugo rozhodl jsem se, že se na to juknu. Po přečtení Hyperionu a Pádu Hyperionu musím říct jediné. Měl si pravdu táto! Je to skvělý.

 

Hyperion

První díl s názvem Hyperion jsem četl během léta loňského roku a byl jsem v dobrým smyslu slova šokován světem, do kterého mě Dan Simmons přivedl. Děj se odehrává mnoho tisíc let v budoucnosti, kdy planeta Země je už dávno zničena a lidstvo žije rozprostřeno na mnoha planetách v říší pojmenované Hegemonie Člověka. Planety jsou propojeny takzvanou Sítí. Branami, které vytvořilo Technojádro, což je zase mnohovrstvá umělá inteligence, která se odpojila od lidstva a vytvořila vlastní seskupení, i když s lidmi stále vzájemně kooperují, čemuž svědčí právě Síť bran, bez kterých by přelety mezi světy znamenaly stovky až tisíce let časového dluhu společnosti. Právě svět Hegemonie člověka a její fungování mi přijde sexy a celý svět drží pohromadě a funguje, což nebývá v žánru sci-fi zrovna pravidlem. Vymýcení nemocí, omlazovací kůry, stromové lodi či obrovský tok dat, tvořící vlastně samotné místo k žití, jsou jen špičkami ledovců dech beroucího světa.

Do příběhu se dostáváme ve chvíli, kdy se k Hegemonii člověka, chce připojit svět Hyperion, který byl prozatím na okraji Sítě. Hyperion je zvláštní. Hodně zvláštní. Na Hyperionu se totiž nacházejí Hrobky času, které putují proti proudu času a začali se z ničeho nic otevírat. S otevřením se vyskytl další problém, a to je přítomnost Štíra. Nejedná se o klasické zvíře, jak ho známe my, ale je to humanoidní stvoření, pokryté kovovým pláštěm a ostny ostrými jak břitva. Štírova historie je obsáhlá a nejednou s ním přišli lidé do styku. Má dokonce vlastní fanatický kult, který ho vnímá jako pána Bolesti a Avatara nového věku. A to mě přivádí k hlavnímu příběhu celého prvního dílu.

 

Dan Simmons napsal nezfilmovatelné dílo

 

Hegemonie Člověka

Ve vesmíru to vře. Blíží se vláka mezi Hegemonií člověka a Vyvrženci (skupina všeho živého nepatřící do Síťe, kteří odmítli terraformaci planet – zpřístupnění planetárních soustav pro lidské účely). V této nelehké době je vybráno sedm poutníků, aby navštívili Štíra. Podle proroctví právě Štír má vyslechnout přání šesti vyvolených, jedno splnit a ostatní zabít. Malá cena za záchranu Hegemonie, ale pro oněch sedm výjimečných jde vlastně o vše.

Sejde se takhle žid, konzul, voják, detektiv, básník, kněz a templář ve stromolodi Ygdrassil – ne tohle není začátek blbého vtipu, ale výčet hlavních postav prvního dílu. Hyperion tak vypráví o cestě sedmi poutníků na daleké cestě. Celá kniha však není o cestě k Hrobkám času, ale o vyprávění jednotlivých poutníků a zjišťování, proč právě oni byli vybráni pro tento úkol. Každý z nich má osobní motivaci pro to danou cestu podstoupit a předstoupit před samotného Štíra.

 

Příběh v příběhu

Právě tady se projevuje nejvíce Simmonsův um. Dokázal totiž odvyprávět několik naprosto odlišných příběhů, které mají obrovský žánrový přesah.  Navíc, a to mě osobně nejvíc ohromilo, byl způsob, jak lehce se autorovi povedlo na stránky vecpat mnoho věcí, které reálně řeší společnost v dnešní době. Autor vytvořil dílo, kde se bude bavit nejenom milovník science fiction, ale i člověk hloubavější a intelektuálněji založený. Nechci ze sebe dělat kdovíjakého chytráka, ale čím víc člověk ví, tak tím víc mu autor dává a mě tenhle přístup strašně baví. Koho zajímá čistě příběh, tak mu je odvyprávěno hned několik zajímavých příběhů, kdo ale hledá více, tak více najde.

Jednotlivé příběhy jsou fascinující a žánrově naprosto rozdílné. Najdeme tu military, cyberpunk, komedii, teologicky zaměřenou část, ale i například rodinné drama, nebo příběh o pomstě a samotě. Každý jeden příběh fakt baví a dohromady tvoří celistvý tvar jednoho díla. Jestli bych si měl vybrat, tak nejvíce na mě zapůsobil příběh učence Sola Weintrauba. Jeho dcera se totiž u Hrobek času nakazila vzácnou Merlinovou chorobou a začala mládnout. Sledovat osudy rodiny, kdy jejich dospělá dcera začíná ztrácet vzpomínky a půdu pod nohama, je leckdy skličující. Tak jako Solovo dlouhé hovory k Bohu.

Ani další příběhy nejsou nikterak horší a řeší opravdu zajímavá hluboká témata. Ať už jsou to případné dopady nesmrtelnosti, otázka existence Boha. Simmons skvěle analyzuje samotnou lidskou existenci. Vypráví o strachu z odlišnosti a samoty. O marných pokusech ovládnout samotnou přírodu, což má nedozírné následky. O strojích a závislosti. A samozřejmě o nespravedlnosti, pomstě a nic neřešícího násilí. To vše je zahaleno v nejrůznějších výjevech a obrazech. Tyhle žánrové změny mezi jednotlivými příběhy jsou čistým vánkem poskytující pestrou paletu barev, díky níž se absolutně nedostavuje příběhová monotónnost a všednost.

 

Štír a jeho oběť

 

Pád Hyperionu

Jestli bych popsal první díl, jako rozestavení šachových figurek po šachovnici, tak Pád Hyperionu je nelítostná šachová partie od začátku do konce. Rozjezd je pomalý a protivníci se oťukávají, pak to začne a strhne se mela, která nemá obdoby, a my zjišťujeme, že naši oblíbení poutníci jsou pouhými pěšci v mnohem větší a kolosálnější hře.

Musel jsem si zvykat na nový způsob vyprávění. To je vedeno zcela odlišným a přímočařejším směrem. Už se nevypráví příběhy, vše, co mělo být, bylo řečeno a do hry se dostávají další hráči. Především Vrchní Administrátorka Gladstonová, která je naprosto fantastická a Kybrid Joseph Severn, který je již třetím vtělením anglického básníka Johna Keatse (k němu se dostanu později). Severn jakožto Kybrid (hybrid člověka a stroje) má zvláštní funkci. Jeho druhé vtělení bývalo milencem jednoho z poutníků a během spánku vnímá události, které se právě dějí hrdinům při pouti za Štírem. Tenhle styl výpravy je snad ještě poutavější a zajímavější než povídková první kniha. Akorát pozorně sledovat jednotlivé linky je mnohonásobně obtížnější.

 

Složitě kulervoucí

Jestli u prvního dílu Simmons zabrousil do otázek lidství, tak v Pádu Hyperionu se do nich ponořil celým tělem. První díl jsem zhltl během týdne, ale druhý mi trval skoro měsíc. Není to tím, že by byl méně čtivý, ale je o hodně složitější na chápání a vnímání. Děj skáče z místa na místo. Jednou vás zavedou stránky do hlubin datového toku. O pár stránek dále zkoumáte možnosti tvorby dalšího boha a na další vás vláčí Štír v bitvě časovými skoky skrze monstrózní bitku, která se odehrává v minulosti, budoucnosti i přítomnosti. Prostě maglajz, na který musíte mít správně nastavenou hlavu.

Druhý díl je ještě o kousek více zaměřený na duši než první díl nebo alespoň mně to tak připadá. Může za to především i bližší přiblížení Technojádra jako žijící entity. Zjišťujeme, že i umělá inteligence je rozdělená na tři části, kdy každá z částí chce něco jiného, a nemohou se dohodnout. Některé výjevy mi připomínali moji herní srdcovou záležitost Nier Automata, kdy robotická stvoření uměle kopírovala lidské chyby, protože chtěli být lidmi. Líbí se mi a navíc mi přijde správné, že kniha pokládá mnoho otázek, ale nesnaží se na ně přímo odpovědět. Odpověď na různá témata si musí odpovědět čtenář. Když samozřejmě chce. První i druhý díl jsou starší jak já, a přitom se v obou dá najít mnohé, co se nás dotýká právě teď, a to mě přivádí až v bezbřehý úžas.

 

Zvraty, strasti a hlavně slasti

Pryč je střídání žánrů, Pád Hyperionu je blyštivá Sci-fi bez odboček, ale o to více nešetří příběhovými zvraty. Někdy jsem měl pocit, že ten příběhový spletenec se rozpletl, jenom proto, aby na další stránce se mohl znova zašmodrchat. Tahle nejistota, že se může stát prakticky cokoliv, mě hrozně přitahovala a to nejenom při čtení. O Pádu Hyperionu jsem přemýšlel takřka furt. A po dočtení to není jinak. Vím, že bych se měl vrhnout na třetí díl, Endymion, který se odehrává 250 let po událostech prvních dvou dílů, a to mě právě děsí. Co když mi to zkazí ten zážitek? Neotráví mě to? 250 let poté je přeci jen dost dlouhá doba.

Samotný konec Pádu Hyperionu je hořko-sladký, nebo spíše hořký se zbytečně napumpovanou cukernou bombou do žíly. Veselé a radostné zakončení na mě působilo jako pěst na oko, obzvlášť když v mích očích nebyl zrovna důvod k oslavám.  I tak tahle malá kaňka nemůže zničit fakt, že jsem Hyperionu totálně propadl. A donutilo mě to znovu začít číst básně. Ano! Básně!

 

Pád Hyperionu

 

Ve stopách anglického básníka

Ve článku jsem se zmínil o anglickém básníkovi Johnu Keatsovi, jenž žil na přelomu 18. a 19. století a patří mezi nejvýznamnější anglické básníky vůbec. K mé vlastní hanbě jsem o Keatsovi až do nedávna absolutně netušil a jeho tvorbu neznal. Když se však koukneme do historie jeho tvorby, tak objevíme básně, které hrály obrovskou roli pro vznik Simmonsova díla. Jedná se o básně Endymion, Hyperion a Pád Hyperionu. Hned jsem si vzpomněl na jiné významné dílo, díky kterému vznikla sága, kterou považuji za to vůbec nejlepší čtení. Mluvím samozřejmě o Temné Věži od S. Kinga a jeho volné inspiraci básní od dalšího anglického poety Roberta Browninga , a jeho Rytíř Roland přišel k temné věži.

Simmonsův román souvisí s Keatsem na podobné úrovni. Básnický Hyperion vypráví o souboji mezi starým a novým božstvem v antickém Řecku. Otázce hledání nových bohů se ani Simmons nevyhýbá. Navíc Keats jako románová postava se v knize objevuje hned v několika Kybridních verzí. Když to vezmu kolem a kolem, tak Simmons si hrál s odkazy na mnohem více děl a vyjmenovat všechny, by bylo na dalších tisíce znaků. Kdo chce, určitě si odkazy najde.

Tak jak jsem nesnášel to, jak jsem byl tlačen do čtení Hyperionu, tak teď ho musím všem vřele doporučit. Dlouho se mi nestalo, že by mi něco takhle odpálilo hlavu. Mluvil jsem více méně velmi všeobecně, protože tohle se musí zažít. Na třetí díl tetralogie Kantosu Hyperion se těším, i když mě trochu děsí změna překladatele, protože překlad Pádu Hyperionu je naprosto dokonalou záležitostí. Dlouho jsem nečetl, tak dobře přeloženou knížku. Nicméně, než se k Simmonsovu dílu vrátím, musím si od něj odpočinout a všechno to vstřebat, pak se třeba zase vrátím nejen k četbě jeho díla, ale i k napsání dalších řádků na tohle téma. Do té doby mi snad v mém snění dopřeje Štír chvíli klidu.

 

Štítky
1 Komentář
  1. Odpovědět

    os

    31.7.2020

    a ted Endymion a pad Endymionu

Zanechat komentář

Zypoman
Czech Republic

Z mých mnoha přezdívek zůstala jediná. Jsem Zypo a již tři roky mám to štěstí, že pracuju jako herní redaktor a recenzent. Miluju hry, knihy, komiksy a proto se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych měl své pocity ohledně věcí co mám rád sdílet. Ta myšlenka mi v hlavě duní jako tisíce kopyt, dusajících po volných pláních, jako stovky trpasličích kladiv tesajících do kamenů prastaré Morie. Nečekejte zde recenze, ale pouhé postřehy z herního světa a občas se můžete těšit i na mou vlastní básnickou či prozaickou tvorbu. Takže vítejte. Vítejte v mé jeskyni.

Rubriky