Dan Simmons – Ílion
Letos jsem četl dvě knihy od Dana Simmonse. Tu první, Pád Hyperionu, jsem na blogu již s její sestrou velmi podrobně rozebral. Ve zkratce mohu říct, že jsem z ní byl nadšenej! Druhé jsem se ale bál jako čert kříže. Ílion je Space Opera, kombinující věci, které se na první pohled zdají natolik odlišné, že najít v nich společný průsečík je zhola nemožné. Už jen základní premisa se zdá přinejlepším poněkud divoká. Posuďte sami. Homérova Iliada odehrávající se na Marsu pod stínem nejvyšší hory Sluneční soustavy Olympus Mons. Šílenost!
Kniha protkaná obsesí druhých
Tenhle kočkopes toho ale kombinuje mnohem více. Řečtí bohové a jejich mýtičtí hrdinové společně nejsou jedinou podivností v téhle vesmírné eskapádě. Máme tu kyborgy, Shakespeara, Prousta, Browninga, Holocaust, kvantovou mechaniku, negramotné a nesmrtelné lidstvo, cestování napříč časem a dohromady to dělá koktejl, který na první dobrou zní jako šílená pitomost. Opak je ale pravdou! Je to strašně skvělý a během čtení jedné knihy jsem se vracel právě k autorům klasickým, abych si postupně skládal střípky tohoto opusu dohromady.
Rovnou říkám, že to není pro pochopení díla nutné, jen ta znalost dokazuje, jak moc velké sousto si autor vzal a jak ho bravurně zvládl zkrotit. Ono už zakomponovat pravou Homérovu Iliadu do příběhu odehrávajícího se v daleké budoucnosti a do toho také zakomponovat různé studie díla samotného mně osobně přijde jako úkol navýsost obtížný. Nicméně Simmons ukázal, že jeho studnice nápadů je takřka nevyčerpatelná a servíruje nám jedno překvapení za druhým. Ten kluk má prostě fantazii jako málokdo.
Sopka Olympus Mons
Občas se mi zdálo, že se autor až chvástal svým intelektem a dominancí nade mnou jako nad čtenářem. Postupem času si však říkám, že na to měl plné právo, protože stvořil něco, co by mě ani v těch nejbláznivějších snech nenapadlo, že jde stvořit. Příběh přitom sleduje tři cesty, které spolu souvisí takřka ve všem, a přitom se skoro neprotínají a dokáže stát každá sama o sobě. Na to můžu říci jen bravo!
Iliada s atomovkou
První příběhová linka sleduje osudy Thomase Hockenberryho. Což je mrtvý historik z jednadvacátého století, jehož doménou byla právě Homérova Iliada. Hockenberry je oživen Řeckým božstvem a dostane za úkol sledovat probíhající bitvu mezi Achájci a Trojany a případně hlásit veškeré odchylky od Homérova díla. Za pomoci božských udělátek se může převtělit do kteréhokoliv vojáka na obou stranách konfliktu a sledovat dění takřka odkudkoliv.
Tady se právě projevuje autorova genialita, kde mistrně kličkuje mezi klasickou Iliadou a svojí uhrančivou fantazií. Kvantové portály pro pohyb, do toho hrdinové Trojské války, ale i bohové se svojí božskou silou, nestálou povahou a chutí vměšovat se do konfliktu třeba i jadernými zbraněmi. Hockenberry se díky tomu dostane do kolotoče intrik, ze kterého vede pouze jediná cesta. A tou je zabití jednoho z bohů.
Právě sledování Hockenberryho strastí a slastí (zdravím tě Heleno Trojská) mi přišlo jako něco, co by mělo být over the top, ale upřímně říkám, že zbylé dvě linky se tomu, co se děje na Olympus Mons hravě vyrovnají a v určitých aspektech tuhle Trojskou tahanici překonávají. Fantazii se totiž meze nekladou a že ji Simmons má na rozdávání.
Být či nebýt, toť otázka Kyborgu
Druhou příběhovou linkou je putování kyborgů (moravců), kteří mírumilovně žijí na měsících Jupitera. Ti jsou znepokojeni nebývale vysokou kvantovou aktivitou na Marsu, a protože se bojí toho, že by mohl zaniknout celý vesmír, tak vrchní představitelé moravců vyšlou čtveřici svých druhů na průzkum. Název druhu moravci jasně odkazuje na jednoho z hlavních představitelů v oblasti kybernetiky, na kanadsko-rakouského vědce Hanse Moravce.
Bohové jsou v Ílionu všudypřítomní
Hlavní postavou je moravec Mahmunt, malý kovový robůtek velikosti trpaslíka, který se vyžívá v díle Wiliama Shakespeara a je schopen jeho dílo rozebírat do nejmenších detailů. Druhým do party je Orphu z Ió. Jeho doménou je zase Marcel Proust a to především dílo Hledání ztraceného času. Orphu naopak absolutně postrádá jakýkoliv humanoidní vzhled a dá se spíše bavit o obřím robotickém krabovi.
Rozhovory mezi Mahmutem a Orphem o literatuře patří dialogově k tomu nejlepšímu z celé sedmisetstránkové knihy. Nejenomže jsou chytré a vtipné, ale pokládají spoustu otázek. Přišlo mi například totálně geniální, jak autor začal míchat principy kvantové fyziky s nelineárním prouděním času, které naznačuje ve svých dílech Proust. Navíc tyhle dialogy pak odrážejí dění v příbězích ostatních postav.
Hloupí a nesmrtelní
Sledování Trojské Války a putování Kyborgů z Jupiteru na Mars se paralelně prolíná ještě jednou částí. A tou je děj odehrávající se na planetě Zemi. Lidská populace zažila během tisíců let několik obřích katastrof. Tou finální je blíže nespecifikovaný „Poslední fax“ a na planetě Zemi od té doby žije pouze malé a regulované množství zcela negramotných lidí.
Lidstvu to ale vlastně absolutně nevadí. Lidé si žijí v klidu a pohodě absolutně bez sebemenších starostí. Mají přesně určený čas pět dvacítek let, kdy po každé dvacítce podstoupí regenerační kůru, která jím vrátí mládí. Umřít nemohou, a když je náhodou sní dinasourus (ano čtete dobře dinasourus), tak se z regeneračního centra vrátí bez jakéhokoliv poškození. Po uplynutí poslední dvacítky jsou odfaxováni do vesmírných měst, kde se dočkají nesmrtelnosti. Pobyt na Zemi jim zpříjemňují podivní robotičtí vesmírní sluhové Voynixové. Lidé se o nic nestarají, jen se nechávají portovat z oslavy na oslavu a nechávají čas plynout.
V Ílionu dojde i na legendárního Achillea
Společnost lidí mě osobně zcela fascinovala a planeta Země jako taková taky. Negramotní obyvatelé, kteří si jen užívali, obývají stejné prostory jako geneticky znovuvytvoření dinasouři nebo ptáci Noha. Chvílema mi přišlo, že se Simmons snaží na každý stránce vytáhnout nějaký eso z rukávu, čím by mě totálně odrovnal. A dařilo se mu to skoro nepřetržitě.
Lidský svět je ohromně zajímavý a tajemný. Proč se lidi dožívají jen 100 let? Kdo jsou Voynixové? Kdo jsou Post Lidé a proč zmizeli? Člověk je osoba zvídavá a tak, když se objeví Věčná židovka, se skupina lidí vydává na cestu za poznáním. Což pro naivní a negramotné jedince je věc zcela proti jejich přesvědčení a musí v čele s Deamanem objevit v sobě věci doposud nepoznané.
Řekni mi vše, ó básníku!
Právě ten kontrast, kdy na jedné straně máme hloupé lidi, kteří zapomněli vše, co jejich tisíciletí předci brali jako samozřejmost (například odlévání železa, lov zvěře) a na druhé extrémně výkonní roboti fantazírující o starých literárních autorech, tvoří naprosto chutný a bezkonkurenční koktejl plný skvostných nápadů. A do toho Iliada na Marsu…
Mě osobně nejvíce fascinovalo navázání příběhu na báseň anglického poety Roberta Browninga a to ze dvou důvodů. Důvod první je ten, že báseň samotná rozvíjí moji oblíbenou hru od Williama Shakespeara – hru jménem Bouře. Druhým je pak zapojení Browninga samotného.
Robert Browning totiž napsal ještě jednu báseň, která dala vzniknout té nejlepší knižní sérii v celém vesmíru. Mluvím teď samozřejmě o Temné Věži od Stephena Kinga. To berte jako malou vsuvku toho, proč je pro mě zapojení Browningova díla do Ílionu takovou atomovkou.
Kam až může sahat lidská imaginace?
Ílion není rozhodně lehké čtení, ale je to dílo překračující hranice fantazie. Od té doby, co jsem dočetl, na ní nemůžu přestat myslet. Nejhorší na tom je, že na Ílion navazuje druhý díl s názvem Olymp, který zaboha nejde sehnat. Můžu jen proklínat třeba samotného Achillea až do třetího kolena, ale mám nejspíš smůlu. Přeci jen u nás došlo k vydání před patnácti lety a já jsem šmudla, který se k takovému pokladu dostal až teď.
Knížku okamžitě řadím mezi své top science fiction a považuji to za povinnost pro každého sci-fi čtenáře. Vážně stojí za to. Nezodpovězených otázek je miliarda a já toužím po odpovědích a po druhém díle. V hlavě mi ale vrtá jeden červíček a ten mi do ucha šeptá: „Nespěchej na odpovědi! Touha po nich totiž zavírá brány fantazie.“
„O hněvu Achillea, syna Péleova, zabijáka soucit neznajícího, osudem k smrti předurčeného, nám zpívej, ó Múzo!“
