Právě jsem dohrál The Last of Us part II, poslouchám líbezné kytarové tóny pod taktovkou fenomenálního Gustava Santaolalla a vlastně nevím, co mám říct. Jsem emočně vyčerpaný. Jak ze hry, tak z toho, co se dělo okolo samotné hry v průběhu let. Zkusím nějak sesumírovat vše, co se mi momentálně odehrává v hlavě a začneme hezky popořádku. Nejspíše se nevyhnu spoilerům, takže čtěte pouze na vlastní nebezpečí. Začínáme!

 

Zpátky do minulosti

Je čtrnáctý červen roku 2013 a já vkládám do své PS3 hru z dílny studia Naughty Dog. Úplně novou značku, The Last of Us. Těším se hrozně moc! Doba po apokalypse mě vždycky něčím přitahovala. Navíc, houbová nákaza je něco, co jsem do té doby neviděl nikde jinde. První díl mě naprosto odrovnal. Skvělý drama, kde nákaza je pouze jako prostředek k vyprávění, a ne její styčné téma. Příběh o naději, o problesknutí Slunce skrze temná šedivá mračna. Ve hrách do té doby něco nevídaného.

Dobro není tak zcela dobrem a zlo nemusí být zcela tím pravým zlem. Postapo příběhy mívají leckdy velmi společná témata, ale tehdy v roce 2013 to bylo něco neskutečného. Jeden z prvních vysloveně dospělých příběhů o lásce, ale i o utrpení a ztrátě. Dospělá témata, se kterými se nedokážu pořádně popasovat ani já sám v reálném životě. A prvním Last of Us se to povedlo náramně. Až nad očekávání dobře. Autoři v čele s Neilem Druckmannem si tak na sebe ušili pro další roky pořádnej bič. Protože pro případné pokračování by byly nároky fanoušků maximální.

 

 

Moc jsem neočekával, že by druhý díl mohl někdy vzniknout, protože zakončení toho prvního bylo všeříkající. Pokračování příběhu mi nedávalo smysl, vše bylo řečeno, a co řečeno nebylo, dávalo hře hezký nádech něčeho tajemného, a kupodivu ne zcela kladného. Hry prostě nemusí končit dobře, ani špatně. Ani v životě není nic černobílé a hezký civilní konec jedničky bylo něco, co nešlo vylepšit dalším dílem.

Nebo jsem si to alespoň myslel.

 

Bacha stádo!

Když se objevil první trailer na druhý díl, byl jsem jako u vytržení. Ellie hrající na kytaru mezi hromadou zmrzačených a brutálně znetvořených těl. Ellie slibující smrt všeho a všech. Do toho zakončení příchodem Joela, jestli opravdu se chce vydat touhle cestou. Moje první pocity? Sakra Ellie umí na kytaru! Jupí! On ji to Joel fakt naučil. Masakr! No ale pak jsem se na ten trailer koukal znovu a znovu a začali mi hlavou vířit všemožné teorie, podpořené hledáním podobných bláznů na redditu. Co když je Joel mrtvý? A Ellie se jde mstít. Co když začala houba v Ellie mutovat a ona se začíná pomaličku měnit v jednoho z runnerů. Otázek bylo mnoho. Na odpovědi jsem si měl ještě několik let počkat.

Co jsem nejdříve bral jako devízu, se během let stalo peklem, které vyvrcholilo při vydání hry. Bylo skvělé sledovat na internetu všechny ty dohady a fanfikce. Jenže jak se neustále hra odkládala, tak se do lidí dostával strach z toho, co Naughty Dog dělá s tolik glorifikovanou značkou.

 

Detonace

Pak vybuchla bomba.

Na denní světlo se dostal leaknutý příběh. Hráči byli rozhořčeni a zděšeni. Pro ty, co stojí za leakem určitě existuje v pekle speciální místo, kde si na nich na věky věků bude pochutnávat banda hladových Clickerů. Bohužel se objevila ještě jedna o dost horší skupina a tou byli idioti (jinak to říct nejde), kteří rozesílali dané spoilery namátkou lidem do soukromých zpráv. Pro herního novináře bylo obzvlášť složité se těmto spoilerům vyhnout. Po náhodném objevení jednoho z nich jsem okamžitě přestal sledovat většinu kanálů, kde by se mohl jakýkoliv spoiler objevit. Nicméně říkám na rovinu spoiler napsaný v pár větách a vidět to na vlastní oči se všema emocema, které v tu chvíli probíhají, je úplně něco jiného.

 

Rozkol mezi kritiky a hráčskou obcí

Novináři hru dostali s opravdu masivním předstihem před veřejností a recenze šly ven týden před oficiálním datem vydání. Samé desítky a devítky, přitom některé devítky byly z mého pohledu, po přečtení daných recenzí, desítky, schované za nižší známku, aby se dané redakce trochu odlišili. Je to alibismus napsat recenzi plnou chvály a glorifikace a potom snížit uměle známku, aby vybočili z řady. Tak jako tak u drtivé většiny kritiků hra získala ohromný kredit jak u nás, tak ve světě.

Pak vybuchla další bomba…

 

Armáda hejtu

Hra vyšla a herní doba je přibližně třicet hodin, což je velmi úctyhodné číslo na lineární příběhovou hru. Jenže od okamžiku releasu se objevila armáda zhrzených lidí, kteří záměrně začali dávat v uživatelských recenzích šíleně nízké známky. O tom, že by hru dohráli nebo alespoň hráli, se dá s úspěchem pochybovat. O fanoušcích druhé konzole, kteří nadšeně nasedli na tenhle vlak nenávisti snad ani hovořit nechci. Styďte se!

 

Z hráčské obce se stala banda zhrzených papoušků opakujících jednu a tu samou mantru. Zcela zcestnou. Z toho, co jsem vyčetl v uživatelských recenzích, jsem vypozoroval jediné. Příběh je na hovno, představoval jsem si to úplně jinak. Hodně lidí odkazovalo na opravdu ne zcela nepovedené zakončení seriálové Hry o trůny. Opět, jako tehdy, se zakládají petice na předělání příběhu a já se ptám…

 

Fanoušek není strůjce nápadu

Jaké má konzument právo zakládat petice, aby se předělalo něčí umělecké dílo? Teď je zcela irelevantní, jestli se jedná o dílo kvalitní či nekvalitní. I tak je to něčí výtvor. Nedovedu si představit, že se začnou objevovat hlasy, aby byla přemalovaná třeba Mona Lisa, protože někomu nepřipadá jako ideál krásy. Přijde mi až skandální, když si hráči myslí, že můžou jako skupina rozhodovat o tom, jak se budou odvíjet jejich oblíbené hry. Může se nám to líbit či nelíbit a k tomu vyjádřit názor. Ale dělat vlny a očekávat razantní změny od někoho, kdo považuje své dílo za hotové, je nonsens a hulvátství toho nejvyššího kalibru.

Co lidem vadí? Přílišná tolerance LGBT, charaktery s nejasným pohlavím, brzké konce některých postav a přílišný důraz na lidi z druhé („záporné“) strany. Hloupost! Žijeme v době, kdy genderové otázky jsou velké téma a je skvělé, že se jich dočkáváme i v médiu, které v těchto věcech působí stále lehce zkostnatěle. Ano, leckdy jsme až příliš hyperkorektní a cpeme podobná témata všude. Ano, nelíbí, když je například knižní postava vysloveně bílá, ale filmový průmysl se rozhodne přebarvit hlavního hrdinu z důvodu, aby se to dobře vypadalo optikou dnešní doby. Jenže tohle není absolutně případ druhého Last of Us. O těchto tématech se musí mluvit. Že se to dříve neřešilo je jako dobře? Nemyslím si. Navíc Druckmannovi a jeho týmu se povedlo spoustu těchto věcí naroubovat do příběhu naprosto ladně, jako by se jednalo o naprosto normální věc. Bohužel svět to stále tak nedokáže vnímat.

 

Spoilery kam se podíváš!

Teď už opravdu nakousnu nějaké příběhové části. Ano, ve hře najdeme lesbičky. Dívku, která se cítí být chlapcem. Ženu, která má svaly větší než, kterákoliv jiná mužská postava ve hře. Ano, tohle tam vše je, ale vše mi dává absolutní smysl. Proč tomu tak je, dává to jednotlivým mikro příběhům relevanci a osobitost. O Ellie víme už sedm let, že ji zajímají holky. Před sedmi lety to lidi brali jako průlom v herním světě. Teď je to problém… Nechápu, nerozumím a upřímně nechci rozumět. Neexistuje argument, který by mi objasnil, co je na tom špatného. Pohlavní diverzita a sexuální rozmanitost je všude kolem nás. Ptám se, proč bych před tím měl ve hrách zavírat oči a tvářit se, že něco takového neexistuje?

A konečně jsem se dostal ke hře samotný. Naughty Dogs se mohli vydat osvědčenou cestou a vyprávět nám drsný příběh ústřední dvojice. Všichni by je za to milovali a vynášeli do nebes. Mohli se řídit heslem, vlk se nažral a koza zůstala celá.  Díky bohu za to, že to neudělali.

 

Nenávist plodí jen nenávist

Sám Neil Druckmann jednou řekl, že první díl byl o naději. Ten druhý je o nenávisti. A nenávist je ve hře nasáklá do morku kosti. Až z toho leckdy mrazí. Nebudu chodit o kolo horké kaše a rovnou řeknu, že Joel, jeden z hlavních hrdinů prvního dílu, umře velmi brzy brutální smrtí. Jestli byl první díl velmi skličující a brutální tak druhý jde ještě tak o deset levelů dál a opravdu to je velmi tíživá podívaná. Nečekejte žádné dlouhé pohledy a hudbu, která vám vžene slzy do očí. Ne! Je to prostě fik, fik – noha v čudu. Fik, fik golfový odpal, za který by se nemusel stydět ani Tiger Woods. Co nastává pak? Vztek a nenávist. Jak u Ellie, která se rozhodne vycestovat z bezpečí za pomstou, tak u mě jako u hráče.

 

 

Abby, jméno postavy, která zabije Joela golfovou holí, jsem nenáviděl. Měl jsem vztek a nenávist ze mě přímo odkapávala. Za ten způsob, kterým je celá akce provedena. Za nulovou míru projevené empatie. Upřímně jestli tohle přesně chtěli autoři v hráčích vyvolat, a já si myslím, že ano, tak to klobouk dolu. Naštvanost na Abby se u mě projevila okamžitě a šel bych na konec světa, jenom proto, abych jí mohl splatit tenhle dluh.

Soucítil jsem s Ellie, která se vydala po stezce pomsty, byť byla na Joela naštvaná. Měli komplikovaný vztah už v prvním díle, a právě zakončení prvního dílu vystavilo mezi ústřední dvojici hráz, kterou autoři zvládli mistrně odvyprávět po celou dobu hraní. I na konci celé hry jsem cítil sklíčenost nad ztrátou milované postavy, ale bez té ztráty by hra rozhodně neměla takový grády a nezanechala by takovou stopu. Tím jsem si naprosto jist.

 

Úlomky duše

Když si vzpomenu na první setkání s Ellie, jako s malou vystrašenou holkou, která nikdy nebyla za branami města, musím se trochu pousmát. Ve dvojce je Ellie devatenáct let a její osobnost prošla radikální změnou. Z toho všeho, co se dá chválit na hře od Naughty Dog, tak je právě přerod Ellie tou největší genialitou, kterou autoři předvedli.

Nejjednodušší by bylo říct, že toho bylo na naší Ellie prostě moc. Ztráta milovaného člověka, trable s láskou, hledání sebe sama ve světě, kde ztratila možnost rozhodnout o své budoucnosti. A tak pomsta působí jako hromosvod pro vnitřní démonický boj. A Ellie ho na celé čáře prohrává. Nejlepší na tom je, že ona sama si to moc dobře uvědomuje.

Hodně oceňuji části v podobě flashbacků. Ty dále vykreslují vztah Joela a Ellie, případně ukazují motivace dalších postav. Celou dobu tak můžeme skládat mozaiku příběhu až do úplného konce hry. Pro mě je až obdivuhodně zvládnuté, jak až na pár výjimek dokázali autoři střídat tempo a skládat za sebe stěžejní scény s přesností ostřelovačů. Druckmann a spol. prostě vědí, kdy a jak zasáhnout terč.

 

Eliina proměna

Cestou za pomstou provádí Ellie šílený věci, které ji vnitřně rozervávají na kusy. Z Ellie se stává mašina na zabíjení a nebere si servítky, i tak je ale vidět, jak ji každá smrt ničí a rozežírá zevnitř. A mě jako hráče taky. Můžou za to autoři, kteří každé postavě přiřadili jméno. Je prostě těžší zabít Honzu, nad kterým pak Jája usedavě pláče, než podříznout bezejmenného vojáka.

 

 

Míra brutality ve hře nikdy nebyla větší. Pamatuju si, jak v Doomu bylo hodně gore efektů, kdy hráč mohl démona třeba rozpůlit pilou. To mi přišlo v pořádku, protože jsem tak nějak vnitřně věděl, že se jedná o fikci. Tady když člověku prořízneš hrdlo, tak nejenom že vidíš krev stékat Ellie po ruce, ale k celkovému děsivému obrazu přispívají neskutečně dobře zvládnuté zvuky umírajících a pak hlášky samotné Ellie, které po některých killech z úst odkapává jed.

Byl jsem opravdu šokován, co všechno si autoři dovolili ve hře provést. Na druhou stranu, takhle nějak si představuju apokalypsu, kde prostě nic není svaté a přežití za každou cenu je zakořeněné v každém z nás. Nicméně možnost zabít útočícího psa mačetou tak, že mu přeseknete páteř a z ostří ho posléze skopnete, předčila moje noční můry snad úplně ve všem. Syrovost, surovost a neskutečná brutalita je námětem celé hry a je to vyvedené opravdu až děsivě reálné. A z toho mi tuhne krev v žilách.

 

Konec? Ale kdepak.

Poprvé jsem si myslel, že hra končí, přibližně v polovině hry. Vypadalo to, že zdrcená a rozložená Ellie došla na konec cesty, že už dál nemůže. A já se jí nedivím. Devatenáctiletá holka, která si kvůli pomstě prošla hotovým peklem, byla na konci sil. Psychických i těch fyzických. Najednou ale světlo, kamera, klapka a já byl svědkem překvapení.

Najednou jsem neměl v rukou osud Ellie, ale můj gamepad začal ovládat Abby. Ano, tu Abby, která zabila Joela. Prvotní myšlenka? Sakra proč? Já ji chci zabít! Zničit! Zabila Joela sakra! My se ale dozvídáme, proč tomu tak bylo, že Abby byla na cestě za svojí vlastní pomstou, kterou dokonala smrtí Joela a vrátila se zpět do své skupiny, která se připravovala na zcela jinou válku. Upřímně odhadnout důvody smrti Joela nebyly zrovna složité, ale to že si prožijeme část příběhu v kůži, v tu chvíli úhlavního nepřítele, bylo, jak dostat ránu kladivem.

S Abby jsem měl problém především na začátku. Nechtěl jsem za ní hrát, ale hlavně z důvodu, že z brutálního vyvrcholení části s Ellie jsem se najednou ocitl v klidu a míru ve společnosti lidí, kteří zabili hlavního hrdinu předchozího dílu. Tempo opadlo ze sta na nulu. Naštěstí jen na chvilku a já tak začínal Abby vnímat úplně jinak.

 

Ve vlastním světě

Abbyina cesta je taková hra ve hře. Jeden z prominentních vojáků se připravuje na finální souboj s pošuky z lesa a zažívá při tom vlastní dramata. Nedůvěra v systém, ztracená láska a ztráta přátel. Co mi však imponovalo nejvíc, tak to je prolínání story Abby a Ellie. My o tom prolínání jako hráči víme, protože jsme si tu stopařskou cestu prošli za Ellie v první části. Abby po celou dobu absolutně netuší, že se jí chce někdo pomstít a řeší si svoje vnitřní dramata. Nemá absolutně páru, co se jí řítí do zad a je to masakr. Naprosto skvěle napsaná příběhová linka, která dodává tvář hlavnímu antagonistovi.

Po dobu hraní za Abby jsem si říkal, jak si je vlastně s Ellie podobná v mnoha ohledech. Po dohrání jsem názor lehce změnil a Abby v mnohém připomíná spíše Joela a jeho příběh v prvním díle. Jen málo her (zdravím Nier Automata) mě donutilo přemýšlet o charakterech a jejich motivacích tolik jako TLOU2. Vedlejší postavy nejsou sice tolik prokreslené, ale upřímně, o nich to tak úplně není. Víme, že je hlavní hrdinky mají rády, či je nesnáší, a to nám stačí k tomu, abychom si sami k nim nějaký vztah vybudovali. Především je tu vykreslený boj dvou mladých slečen s vnitřními démony ve světě, kde se neodpouští absolutně nic.

Další šok si pro mě hra připravila ve chvíli, kdy se cesty Ellie a Abby protnuly. Nadupaná Abby, naštvaná z čerstvé ztráty proti energické a rozzuřené Ellie. A já opět hrál za Abby. Šok! To mám jako zabít Ellie? To by byl brutální finiš hry a svým způsobem by si to tak emočně vyčerpávající hra zasloužila. To by byl konec, po kterém by spadl internet a rozhořely se vášně snad eště více než doposud.

 

Co jsem totiž zjistil, tak je jedno kolik váš hlavní hrdina zničí životů a rozcupuje lidí. To hráčům nevadí. Peklo nastává však v okamžiku, kdy si někdo dovolí napsat příběh obráceně, kdy je hlavní hrdina pro někoho tím špatným, který dělá nepěkný věci. Každá mince má dvě strany, a to že hry na to většinou koukají optikou pouze jedné z nich je sice legitimní, ale že to někdo zkusí prozkoumat z obou stran, je něco, co mě bude bavit vždycky. Jako Assassín Rogue, kde jsme nehráli za Assassína, ale za Templáře! Neotřelé, ale o to více zábavné. A TLOU2 to dovedl k naprosté dokonalosti.

 

Hratelnostní vsuvka

Než se vrátím k zakončení celé story, tak bych rád řekl něco k herním mechanismům. Nejedná se o žádnou revoluci, ale o velmi zdařilou evoluci prvního dílu. Ellie i Abby se umí lépe hýbat, uskakovat, plazit se. Veškeré souboje jsou teď mnohonásobně intenzivnější. Hlavně díky umělé inteligenci nepřátel. Ti se vás snaží obíhat a zahnat ve skupince do úzkých. Pěkným detailem je i to, že se vám někteří protivníci mohou vzdát. Na cestě nenávisti se však milost neuděluje.

Kromě těžce militantních frakcí je ve hře i jedna, která se spíše soustředí na náboženství a přírodu. Takzvaní Zjizvenci. Z těch mi tuhla krev v žilách, protože se během bojů nedorozumívají slovy ale pískáním. Byl sem podělanej až za ušima, když si začali protivníci mezi sebou pískat a obkličovat mě. Fuj, jen na to znovu vzpomenu, tak mě jímá mráz po zádech.

Na rozdíl od Uncharted, které je o poznání akčnější se v The Last of Us klade důraz na poněkud taktičtější průchod hrou. Ellie ani Abby nejsou Nathan Drake, který má štěstí vtisknuté v každém centimetru těla. V přímém souboji holky prostě nemají šanci a musejí dbát i na stav munice, která v žádném případě není neomezená. Abby sice má svaly ze železa, ale prim stále hraje hlava a taktika.

I když je hra především o lidech, tak bych neměl zapomenout ani na zmutované houbami poseté zombíky. Jsou strašidelnější a krvelačnější než v jedničce. Přítelkyně nazývala Bloatra Boomrem a nového Shamblera pojmenovala Shaggy Shaggy. Po celou dobu hraní jsme jim neřekli jinak. Shaggy a Boomer jsou legendy! Alespoň tato vtipná pojmenování mi pomáhala od strachu, protože souboje s nimi opravdu děsivé byly. A to nemluvím o Stalkrech, kteří byli takřka neslyšitelní a o to více zákeřní. Možná bych očekával trochu více zaměření právě na souboje s monstry, protože v tom hra opravdu exceluje. Jen jich není tolik kolik bych chtěl. Málo bylo i společných konfliktů mezi Clickery a lidmi z jiných frakcí, což mi přijde trochu jako nevyužitý potenciál. Obzvlášť, když to autoři představovali jako něco nového a zajímavého.

 

Tak trochu konec navíc

A zpátky k příběhu. Po střetu mezi Abby a Ellie bych očekával že hra skončí. Nicméně nestalo se tak a mě tak čekala ještě jedna kapitola, která mi přišla lehce zbytečná a vložená tak nějak na sílu. Nebyla špatná, to vůbec ne. Třeba to, že nepřátele využívali nakažené jako obranu, byla příjemná inovace. Jen si třeba vzpomeňte na Michonne a její bratry z Walking Dead. Tak jako tak poslední část mi přišla po té emoční jízdě nadbytečná.

Jednou při přechodu z Ellie na Abby se ten emoční motor stihl nakopnout. Po druhé to už nešlo… Bohužel. Ale i tak tam byla jedna věc, která mě nadchla. Rozdíl mezi namakanou Abby a Abby, která byla mučena a v otroctví je skvěle zvládnutej. Ta tam jsou ramena a svaly. Vyvrcholení samotné už je zase skvělé, ale cesta k němu prostě zbytečně nastavená.

Kdo jste to hrál, tak nevím, jestli jste si toho všimli, ale během hry měla Ellie o dost horší výbavu než Abby a i s lootem věcí na vyrábění to měli holky trochu nerovnoměrně rozdělené. Ještě jsem nezažil, aby autoři provedli hlavní hrdinku takovým bahnem jako Ellie. Angry Joe ve své recenzi právě toto označoval jako jednu z velkých chyb hry. Že Abbyin prostor byl zbytečně velký a ona měla cestičku umetenou, zatímco z roztomilé Ellie se pomalu stávala rozložená hromádka neštěstí.

 

Mně to naopak přišlo totálně super a cool. Autoři měli fakt koule a dokázali z charakteru numero uno vymáčknout velmi negativní vlastnosti a pocity. Tohle si jen tak někdo nedovolí. To že Ellie nakonec přišla o všechno, co měla, je tak logickým vyústěním celého příběhu.

 

A co třetí díl?

Než to celé ukončím, tak se vrátím ke trailerům samotným. Během ukázek nás totiž autoři krmili mylnými nebo spíše zkreslenými vjemy. Vybavuju si jak jsem prskal všude možně na sociálních sítích, že mi bylo vyzrazeno příliš mnoho. Že znám veškeré motivace a činy vedoucí k pohybu příběhu. Mýlil jsem se a sežral sem tyhle návnady Druckmanovi jako malej kluk. Za mě je jedině dobře, že autoři si s námi během trailerů pohrávají. Bohužel se to nestává moc často. I v tomhle mě pokračování The Last of Us mile překvapilo. Otázkou však zůstává, co s případným pokračováním.

Dovedl bych si představit pokračování, kdy bude Ellie už o dost starší a bude schovaná někde na samotě v lese, zničená a opuštěná. Konec druhého dílu totiž nezanechal takové napětí jako jeho předchůdce. Zůstala jen samota a opuštění. A já jsem sakra zvědavej, s čím dalším by mohli autoři přijít. Další díl mi přijde optikou daných událostí jako velmi reálná věc. A já se těším!

The Last of Us 2 se jistojistě zařadí mezi herní klenoty, ale vždycky bude bohužel budit kontroverzi. A teď je jedno, jestli oprávněnou či ne. Okolo hry se toho prostě dělo hrozně moc a doteď se děje. Metacritic zavádí nová opatření proti review bombingu. Neil Druckmann se neustále vyjadřuje k tomu, proč udělali to a to.

Od prvního dílu ušel celý tým ohromný kus trnité cesty. Proslýchá se, že jejich dokončovací procesy u hry bývají obzvlášť brutální a namáhavé. Stojí to za to? Rozhodně ano a nic na tom nezmění ani armáda uražených lidí, kteří si představovali něco jiného. Nemyslím si, že je Tlou2 nejlepší hrou všech dob, ale rozhodně je nejvýraznější hrou ohledně emocí. V rozpadlém světě se velmi pravděpodobně časem rozpadnete taky. A u The Last of Us 2 platí dvojnásob ta omšelá poučka, že cesta je cíl! Protože cesta je The Last of Us!

 

• abby
• adventure
• elie
• games
• hry
• joel
• masterpiece
• naughty dog
• Playstation
• pokračování
• pomsta
• sony
• strach
• the last of us
• uncharted
• vengeance
• zypocave
• zypoman