Blog

Věk Remasterů a Remaků

on
30.1.2019

Do našich knihoven pomalu putuje očekáváný remake hry, která ve svých letech redefinovala hororový žánr. Jedná se samozřejmě o druhý Resident Evil. Musím se přiznat, že do původní verze jsem nakoukl přibližně jen na 30 minut. To bylo v době, kdy jsem chodil hrát hry na konzoli ke staršímu kamarádovi. Už od malička nejsem fanouškem hororů a s tím spojené tíživé atmosféry. Nutno dodat, že po kratičkém intermezzu druhého Residenta jsem musel doma více než měsíc spát s rozsvíceným světlem, jak moc jsem byl strachy bez sebe. Na remake se opravdu těším a snad ho i přes mou zbabělost časem pokořím. Nicméně mé nadšení je lehce pokrytecké, protože dnes si chci na všechny ty remastery a remaky především stěžovat.

 

Dvacetiletý pokrok mezi vydáním originálu a remaku Resident Evil 2

 

Celý zábavní průmysl se topí v nostalgii a já jsem z toho už lehce rozmrzelý. Většina naší generace se upíná k tomu, co bylo, než aby hleděla vpřed, očekávajíc nové zážitky a zkušenosti, protože vládne mylná představa, že dříve bylo vše lepší. Nedivím se filmovým, herním ani hudebním studiím, že se neustále vracejí k osvědčeným klasikám, protože to si dnešní konzumenti jednoduše žádají. Udělat remaster není tak finančně náročné jako vymýšlet koncept nové hry a zisk je díky poptávce takřka zaručen. Příklad šílenosti remasterů si můžeme ukázat na filmu Star Wars – Nová naděje. Ten byl vydán v nejrůznějších úpravách snad sedmkrát. Dělat nové a lepší verze furt dokola, kde se postupně měnilo i příběhové pozadí (kauza – kdo vystřelil první), mi přijde naprosto zbytečné, i když jsem fanatický fanoušek Hvězdných válek a vlastně jsem si každou verzi užil.

Fenomén vylepšování starých věcí se táhne napříč celým zábavním průmyslem. Desky populárních skupin let minulých jsou čištěny a digitalizovány. Navíc jejich dílo ožívá i na filmových plátnech. Tam svůj prostor dostávají i staré legendární filmy, které jsou kompletně přetáčeny, avšak popularity a oblíbenosti svých starších bratříčků zdaleka nedosahují. Lidi to chtějí, touží po závanu nostalgie. Určitě každý z nás slyšel naše prarodiče, jak hořekují nad tím, že za jejich let bylo tohle lepší a tamto progresivnější. Bojím se však, že naše společnost se do tohoto stádia dostala daleko dříve, než jsme vůbec očekávali. A o hráčích samotných to platí dvojnásob.

 

Změny ve Hvězdných Válkách během ubíhajících roků

 

Já jsem schopen ocenit kvalitní restauratérskou práci, u které vidím, že to není pouze blyštivější verze toho samého. Z toho důvodu jsem vynechal například na PS4 páté GTA. Prošel jsem si to na stařičké PS3 a bohatě mi to stačilo. O naleštěný, ale stejný zážitek už prostě nestojím. K remasterovanému The Last of Us jsem se dostal až letos v zimě a rozhodně to nebylo z důvodu kvalitnějšího vizuálního zpracování. Nicméně chápu, že hráči, kteří neměli možnost některé tituly hrát, tuto možnost berou všema deseti. Možnost zahrát si některé bájné tituly je prostě lákavá. I já sám mám pár takových titulů, nad jejichž předělávkami mi ukápla nejedna slina. Namátkou můžu připomenout třeba Journey, Ratcheta s Clankem nebo Okami. Všechno to jsou však tituly, na které jsem během svého krátkého herního působení nenarazil, a proto pro mě byla jejich blyštivější verze opravdu pohlcující.

Jsou tu ale hry, které dostaly remaster z mého pohledu naprosto zbytečně a jejich existence je pro mě těžko pochopitelná. Hraju převážně na konzolích a jen na Playstationu 4 od jeho uvedení na trh v roce 2013 vzniklo přes 80 remasterů, remaků nebo re-edicí. Zjištěná číslovka mi vyrazila dech. Miluju nové hry, nové výzvy a nové příběhy, přitom se topím v moři nostalgie, které podlehnout je tak snadné. Loni jsem recenzoval Red faction: Guerrilla s vtipným označením Re-mars-tered a byl jsem zděšen. Třetí díl série Red Faction byl při původním vydání v roce 2009 chválen kritiky i hráči. Do její svěží verze, vydané o 9 let později, se však zakousl zub času takovým způsobem, že celkový dojem ze hry jsem měl katastrofální. Opravdu velká škoda a zbytečné pošramocení pověsti kdysi kvalitní hry. A to není zdaleka jediný případ.

 

Journey jsem si zahrál až v její remasterované podobě

 

Dalším příkladem zbytečného remasteru je první Dark Souls. Bezesporu geniální dílo z pera Myazakiho. Jenomže konzolisti toužili mít celou trilogii pohromadě a tak jim ji studio Fromsoftware poskytlo. A kvalita? Nijaká! Posun se snad odehrál jen na poli snímků za vteřinu. Kvalita hry samotné neutrpěla tolik jako v případě Red Faction, ale nepřidává nic navíc, kvůli čemu by měla být koupě jasnou záležitostí. Vydání vylepšené verze na PC je pak naprostým výsměchem všem uživatelům této platformy. Nejenže už jednu vylepšenou verzi k dostání mají, ale díky skvělé moderské komunitě si mohou hru zahrát na několik exkluzivních způsobů, kterým nová verze nemůže šahat ani po kotníky.  Nehledě na přemrštěnou cenovku, která neodpovídá kvalitě práce.

Jako úplné plivnutí do tváří hráčů považuju kauzu okolo vydání Call of Duty s přívlastkem Infinite Warfare. Jistě si pamatujete obrovskou hate vlnu, která hru provázela od prvního oznámení. První trailer doprovází jeden z nejvyšších počtů disliků na celém youtube v historii. Autoři, vědomi si svého kroku vedle, začali nabízet dražší edici, obsahující remaster populárního dílu Modern Warfare. Skvělý způsob jak podojit uživatele o více peněz a donutit je ke koupi něčeho, co vlastně vůbec nechtějí, aby mohli dostat svojí nablýskanou kopii staršího titulu. Tenhle krok od Activisionu považuju dodnes jako jeden z největších podvodů na koncového uživatele.

 

Příkladem zbytečného remasteru je hra Dark Souls

 

Jak jsem řekl, nejsem zatvrzelým odpůrcem remasterů nebo remaků. Jen si myslím, že jich je zbytečně moc. Některé tituly si mohly na své re-edice určitě počkat. Mám takové tušení, že se jejich lepší já objeví i na dalších generacích, které se k nám neúprosně blíží. Určitě vice ocením další díl Assassina než upravenou jedničku. Na Crash Team Racing bych se těšil mnohem více, kdybych věděl, že tahle závodní hříčka nabídne nový obsah. Jednoduše nemám potřebu proplétat se stále stejným balastem navlečeným v hezčím kabátku. O příběhových hrách snad ani nemluvě.

V zábavním průmyslu se vše vrací neustále v cyklech. Jenže mám pocit, že cykly se stále zkracují, jako když se okolo krku utahuje smyčka a já kvůli tomu nemůžu popadnout dech a uvědomit si, kolik nové krásy je všude okolo nás. Se vzpomínáním na staré časy jsme na tom pomalu hůře, než naši prarodiče a já to tak nechci. Vždy jsem se chtěl koukat směrem dopředu. Občas se vyrojí remake, který svojí precizností opravdu stojí za pozornost, ale v té hojnosti recyklátů se jedná spíše o zářné výjimky.  A ty většinou zhltnu jako hladový pes, čekající na svůj pamlsek.

 

Vymodlený remake pro letošní rok Crash Team Racing

 

Závěrem bych chtěl říci, že některé remastery, či remaky jsou naprosto fantastické a určitě si zaslouží pozornost všech hráčů. Pak jsou tu ale ty, které jen útočí na city. Kvalitou však nepřidávají nic závratně nového, aby stála ta hra za opětovnou pozornost. Proto bychom my hráči měli koukat více dopředu, a ne se neustále ohlížet zpátky. Utápění se ve vzpomínkách nás jen zpomaluje na  cestě kupředu a právě tam vepředu je ještě spousta světů, které potřebují objevit.

 

Štítky

Zanechat komentář

Zypoman
Czech Republic

Z mých mnoha přezdívek zůstala jediná. Jsem Zypo a již tři roky mám to štěstí, že pracuju jako herní redaktor a recenzent. Miluju hry, knihy, komiksy a proto se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych měl své pocity ohledně věcí co mám rád sdílet. Ta myšlenka mi v hlavě duní jako tisíce kopyt, dusajících po volných pláních, jako stovky trpasličích kladiv tesajících do kamenů prastaré Morie. Nečekejte zde recenze, ale pouhé postřehy z herního světa a občas se můžete těšit i na mou vlastní básnickou či prozaickou tvorbu. Takže vítejte. Vítejte v mé jeskyni.

Rubriky