Vlastní tvorba

Co tě nezabije…

on
26.4.2020

Co tě nezabije, to tě posílí, říkával můj otec. Tuhle omšelou poučku léta opakoval a bral ji jako hlavní krédo svého mrzkého života. Mělo to však jeden háček.

Lhal!

Sprostě lhal. Viděl jsem mu to v očích. V těch jeho vyděšených očích, když konečně uzřel pravdu v odlesku ostří mého nože. Šeptal jsem mu ta hloupá slova, když si nůž klestil cestu jeho hrudním košem a on věděl, že celou dobu žil ve lži, kterou nám předkládal jako neochvějnou pravdu. A pro tu lež zemřel. Protože, co tě nezabije…

…to tě sežere zaživa.

Nejenom tělo, ale i duši. Protože duše je ten nejkrvelačnější predátor ze všech. Vyžívá se v mučení a vychutnává si palčivou bolest, když trhá vše na kusy. Ze svých drápů olizuje teplou krev a roztírá si ji po rtech, jako by vstřebávala tisíce polibků od horlivých milenců, čekajících na poslední chvíle trpké slasti. Hořící jehlou šije dohromady rozervané cáry toho, co dříve bývala duše, která mezitím řve v nesnesitelné agónii, jen aby byla následně rozdrcena dopadem na ostrou skálu svědomí.

Duše je srdce a srdce je chaos! Chaos je řád, jehož branou prostupuje šílenství. Šílenství je spravedlnost! Šílenství je oko pravdy, skrz které vidíme svět v jasných barvách. Svět, kde lidi jsou pouze nástroji něčeho většího, než jsou oni sami a nejsou schopni to ve svých malých hlavách pochopit. Já, můj otec i ty, osoba kroutící se pod jemným uměním mého nože, máme něco společného. Vlastnost, která pojí veškeré živé bytosti. Sdílíme něco, co nám je vlastní, ale přitom nejradši ukazujeme na druhé a viníme ostatní, zatím co se vznášíme v oblacích iluze. Sami se pak skrýváme před pravdou a zavíráme oči před tím, co je zjevné. Před tím, co nás pohání.

Umíme a chceme zraňovat. To je naší podstatou. To je ta jediná pravda! V hloubi vědomí toužíme po bolesti. Je to jako droga a my jsme narkomani, toužící po dalším opojném pocitu, kdy bolest proudí v žilách jako tekuté zlato. Kdo jednou procitne, touží po další dávce. A další… A další. Do té doby, než nás srdce odhodí jako shnilou mršinu na zablácenou ulici prázdnoty.

Naše touhy však uchováváme pod zámkem. V okovech příčetnosti se zmítáme jako vězni toužící po nádechu svobody. Chceme mít kontrolu, ale je to právě kontrola, která nás oslepuje, jako pohled do slunečních paprsků. Když ztratíme kontrolu, jsme jak kojenci, hledající matčino ňadro. Jako banda zatracenců, bloudící po vyprahlé poušti s nadějí, že najdeme životodárný nektar, který nás alespoň na chvíli vytáhne z letargie všedního světa.

Naděje je jed. Přede mnou tu sedí osoba plná naděje. Očekává spásu. Vykoupení, které nepřijde. Co se jí asi honí hlavou? Přemýšlí o nevyhnutelnosti, která se táhne po stěnách jako tichý stín? Touha a možnost. Dva protiklady bojující nekonečnou bitvu o nesmrtelnost. Rovnováha je klam. Jen vítěz se počítá. A vítězí ten šílenější. Ten, který unikne z vězení snů a pravidel a vydá se hledat brány chaosu, kterými pak prostoupí do pekelných alejí, kam mohou jen ti vyvolení.

Ty to ke tvé smůle nejsi. Jsi pouhá schránka informací, které já potřebuji na svoji cestu po planinách chaosu. Já jsem pouhým pěšákem, který hledá domov v nevyhnutelnosti smrti. Domov, který je pánem naděje, která se vzpírá jak neposlušný otrok. A já hledám odpovědi, jak ji zase spoutat a zastavit. Potřebuji to vědět. Vždycky jde o informaci, o skutečnost odhalit další krok. A já chci jméno. Byl jsem poslán pro jméno, který mi ty dáš. Potom přijde konec. Opona se zatáhne a tvá rozervaná duše ulehne na lože, kde najde konečně vytoužený klid. Jenže nejdřív potřebuji to jméno, vykoupené krví a vzrušující bolestí.

Šeptej mi to jméno! Neposílí tě to. Netvor prosí o svou kořist. Sežere tě zaživa. Má hlad a každá bestie musí jíst. Tak šeptej, rozezvuč svůj hlas, když ostří zajíždí pod nehty tvých rukou. Křič a věř, že nastal čas, kdy šelma dostane poslední kapku krve, před zaslouženým odpočinkem.

Jak ti to ale říct? Jak ti vysvětlit, že ty i já jsme jen nástroji vyšší hry, kterou se marně snažíme chápat, když neexistují žádná pravidla. Asi bych ti mohl vyprávět o svém otci, jehož smrt mou rukou mě vyslala na tuto těžkou pouť.

„Co tě nezabije, to tě posílí, říkával můj otec…“

Štítky

Zanechat komentář

Zypoman
Czech Republic

Z mých mnoha přezdívek zůstala jediná. Jsem Zypo a již tři roky mám to štěstí, že pracuju jako herní redaktor a recenzent. Miluju hry, knihy, komiksy a proto se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych měl své pocity ohledně věcí co mám rád sdílet. Ta myšlenka mi v hlavě duní jako tisíce kopyt, dusajících po volných pláních, jako stovky trpasličích kladiv tesajících do kamenů prastaré Morie. Nečekejte zde recenze, ale pouhé postřehy z herního světa a občas se můžete těšit i na mou vlastní básnickou či prozaickou tvorbu. Takže vítejte. Vítejte v mé jeskyni.

Rubriky